Úvodní stránka Poruchy učení
 

Vývojové poruchy učení - co to je a jak je poznat

NĚKOLIK ZAJÍMAVOSTÍ O VÝVOJOVÝCH PORUCHÁCH UČENÍ

* Specifické poruchy učení většinou vyjdou najevo v počátcích vzdělávacího procesu.
* Nesouvisí s inteligencí - Albert Einstein byl dyslektik.
* Spíše se jedná o jinou organizaci práce mozkových hemisfér.
* Poruchy vznikají částečně dědičně, někdy též souvisí s drobným poškozením mozku v prenatálním věku nebo těsně po narození, jindy nelze jejich původ přesně určit.
* Trpí jimi až 4 % dětí, ale zhruba jen polovina z těchto dětí má kvůli nim problémy s učením.
* Jsou různého typu a různě závažné.
* Rozpoznat je může informovaný rodič a pedagog, diagnózu provádí psycholog - většinou v pedagogicko-psychologické poradně.
* Neexistuje univerzální léčba, je nutné dítě motivovat, přizpůsobit výuku, využít specifické učební pomůcky.
* Zanedbanou poruchu učení se některé děti naučí kompenzovat samy, pro jiné může přehlížení poruchy do 10. roku věku znamenat obtíže i v dospělosti.
* Nejčastěji se vyskytuje DYSLEXIE, DYSGRAFIE, DYSKALKULIE, DYSORTOGRAFIE, méně časté a závažné pak jsou dysmuzie (porucha hudebních schopností), dyspinxie (porucha kreslířských schopností), dyspraxie (porucha obratnosti).
* Vykazuje-li dítě nadměrnou aktivitu, impulzivitu, extrémní nepozornost, může se jednat o ADHD (hyperaktivitu).
 

JAK POZNAT PORUCHU UČENÍ?

Obecně platí, že čím dříve je porucha učení diagnostikována, tím větší je šance na její úplné zvládnutí, nebo alespoň její zvládnutí do té míry, aby nebyl narušen školní prospěch a obecně postoj dítěte ke škole. Ve společnosti obecně, bohužel i mezi pedagogy, dosud chybí dostatečné povědomí o tom, že specifické poruchy učení nesouvisí s inteligencí, že je lze vhodným přístupem mírnit. Děti, u nichž nejsou poruchy diagnostikovány včas, jsou pak často onálepkovány jako hloupé, nedostává se jim ocenění a podpory, jakkoli se snaží s poruchou vyrovnat a ve většině případů si samovolně vytvářejí vlastní kompenzační mechanismy, jak poruchu zvládnout. V krajních případech může nezájem a nesprávné zaškatulkování vést u dětí k zaujetí negativního postoje nejen k předmětu, který nezvládají, ale obecně ke škole.

Specifické poruchy učení se dají rozpoznat už u velmi malých dětí, většinou po nastoupení do mateřských škol. Včasná diagnóza a nápravný přístup, někdy spojené s odložením školní docházky, mohou vést ke zmírnění poruchy natolik, že dítě pak po nástupu do základní školy významně nevybočuje.

Co sledovat u předškolního dítěte:

1. Opožděný nebo narušený vývoj řeči, malá slovní zásoba, špatná větná skladba, problémy s artikulací, nepřirozená intonace (chybná klesnutí hlasem) - za předpokladu, že jinak má dítě dostatek podnětů a rodiče se jeho výchově k řeči věnují.

2. Dysfázie - dítě buď ostatním dobře rozumí, ale má problém s vlastním vyjadřováním, nebo má problém porozumět sdělovanému, ačkoli mluví dobře, v krajním případě ani nerozumí, ani nemluví; dyslalie čili patlavost při mluvení.

3. Neklid či naopak impulzivita a zvýšená aktivita, apatie, nesoustředěnost, časté opakování pohybů (houpání se, poklepávání rukou)...

4. Špatně kreslí, má-li nakreslit předmět podle předlohy, kreslí jej chybně (stranově opačně, nedokončeně).

5. Absence ponětí o významu číselných označení - většina předškolních dětí umí počítat alespoň do deseti ve správném pořadí a dokáže množství srovnávat (ví, že pět jablek je víc než tři).

6. Zaměňování písmen - většina předškolních dětí chce poznat písmenka, umět se zjednodušeně podepsat, je normální napsat třeba "E" a "S" zrcadlově, ale výrazná a trvalá neschopnost písmena rozeznat (např. "P" a "B") může být náznakem poruchy.

Specifické poruchy učení se i přes obezřetnost rodičů často naplno projeví až při nástupu do základní školy, zejména ke konci první třídy a v průběhu druhé a třetí třídy, kdy už je nejvyšší čas zakročit. V opačném případě je vysoké riziko, že dítě začne být školou frustrováno - ačkoli se snaží, nedostává dobré známky, vysmívají se mu spolužáci, napomínají jej rodiče i učitelé - a to vše zcela neoprávněně, pakliže o pravé podstatě příčin problémů netuší, což ovšem dospělé neomlouvá. Při sebemenších náznacích poruchy je důležité navštívit pedagogicko-psychologickou poradnu za účelem přesného stanovení diagnózy.